Můj prapor zazpíval koťátko
Pospěšte si, zbývá pouze 3 ks.
„Můj prapor zazpíval kočička“ je pokus autorky zachytit svůj život v malém městysi poblíž Luhansku. Zdá se, že tam čas zastavil a dlouho uvízl buď v beznadějných sovětských dekoracích, nebo v těžkých 90. letech. Jako by tam vznikla neproniknutelná zeď mezi současností a novými realitami, informace se nejčastěji čerpají z televize (samozřejmě z ruských kanálů), z novin „СПІД-Інфо“ nebo „Fakty“, a nad tím vším se pyšně tyčí přesvědčení: „Protože jsme to vždycky tak dělali“, „Protože jsi přece holka“, „Žít musíš tak, aby ti nikdo nezáviděl“, „Nežili jsme dobře – nemusíš ani začínat“. Tento text je plný ironie a posměchu, sarkasmu na hranici, zdá se, zdravého rozumu. Obzvlášť těžké je to pro ty, kdo jsou „jiní“, „nejchytřejší“ a obecně „budeš mít těžký život se svým charakterem“. Je to svět, kde nemocné děti vodí k kouzelnému dědovi, který je válcuje vejcem, kde se dívka rodí „aby byla pomocnice“ a pečlivě se skrývají nepřitažlivá rodinná tajemství, podle přísné komunity (například něčí židovský původ). Text je plný humoru (ano, někdy černého), a občas zasáhne tragikou. Jako by mimochodem připomínal časy, kdy za zmínku, že jsi dnes jedl chleba, zatýkali celou rodinu, a ti, kdo přežili a dostali se z popravčí jámy, žili do konce života mezi realitou a svým vnitřním neustálým hrůzou, že „dokumenty mohou být špatné“. A ne, „Můj prapor…“ není napsán s úmyslem „konečně pochopte Donbas“. Vlastně „Můj prapor zazpíval kočička“ jsme všichni my, někdy na různých stranách zdi.
I ostatní to mají rádi!
